Sekce Články

Zde se nacházejí a budou nacházet články, které jsme sami vytvořili, které vytvořili naši příznivci či články, které někde najdeme a budou se nám zdát zajímavé. Neváhejte a pište nám své zážitky - pokud nevíte jak nám sdělit Vaše zkušenosti zkuste Kontakty.


Obsah článků:

Armáda kamenných strážců - Jantarová komnata - Záhadná kočka s křídly - Příhoda na hradě Kašperku - Tatzelwurm - evropský Olgoj Chorchoj


Armáda kamenných strážců

Autor: Otomar Dvořák

Na jižním pobřeží Bretaně, severně od celkem nezajímavého městečka Carnaku se nachází čtveřice nejproslulejších menhirových polí... Když přijíždíte autem, spatříte je poprvé hned mezi krajními domky vesničky Le Menec. Zástupy kamenů se táhnou po levé straně silnice za drátěným plotem, který je dnes chrání před agresivními turisty.
Pole Menec je nejrozsáhlejší. Tvoří ho 1099 menhirů ve 12 řadách; na západní straně je zbytek kromlechu, mohutný půlkruh z dalších 70 kamenů, který je přerušen vesnicí.
Asi 250 m východně od Le Menec začíná druhé pole, zvané Kermario. Zde najdeme největší kameny, včetně obra Manio, který je přes 6 m vysoký a vypadá jako zaťatá pěst. Jsou v něm vyryty záhadné svislé vlnovky, považované za symboly hadů. V jihozápadním rohu pole se nachází zbytek dolmenu - či přesněji řečeno chodbového hrobu z řady překlenutých kamenných desek. Je zajímavé, že na západní straně pole jsou největší kameny a postupně se snižují. Celkem je jich 1029 v 10 řadách. Linie v Menecu i Kermariu mají stejnou délku - 1200 m. Při pohledu od západu jsou orientovány severovýchodně. Vyhlídková věž na východní straně Kermaria už moc velkou vyhlídku neposkytuje, protože její plošinu přerostly větve borovic.
Jednotící směřování obou polí narušuje třetí z nich; soustava "pouhých" 594 menhirů (ale velmi mohutných a hustě nastavěných) zvaná Kerlescan vede své linie přesně ze západu na východ. Do původního směru je vrací jakýsi "dodatek", Petit Menec, malé pole asi 200 nízkých kamenů, vesměs zarostlých ve vysokém kapradí a trávě.
Všechna nejdůležitější carnacká pole v celkové délce 4 km může líný turista shlédnout z auta. Stačí však odbočit na postranní cesty a pěšiny, prodrat se trnitými porosty, mnohdy přímo drze vlézt do různých hospodářských dvorů či zahrad, aby tu dychtivý badatel objevil další úžasná tajemství. Zdejší krajina je přímo poseta megalitickými památkami. S průměrem třiadvaceti megalitických památníků na každý kilometr čtvereční je oblast Carnaku z hlediska hustoty kamenných monumentů na prvním místě na světě.
Carnacké kamenné řady jsou působivé v každé denní době a za každého počasí. Zejména však při západu slunce, kdy vrhají dlouhé stíny, a za ranních mlh, kdy se zdá, že vystupují z nekonečné prázdnoty. Tehdy z nich vyzařuje jakási temná síla.

Nahoru


Jantarová komnata

Autor: Aleš Česal

O osmém divu světa, jak je někdy nazývána jantarová komnata, se dlouho věřilo, že je na věky věků ztracena. 2. května. tohoto roku byly však do Ruska převezeny dva kousky z původního zařízení Jantarové komnaty. Jak to tak vypadá jeden z největších klenotů všech dob zdaleka neskončil v plamenech druhé světové války.
Jantarová komnata je unikátní historické dílo nezměrné hodnoty (poslední vyčíslený odhad byl něco kolem 25O milionů marek). V roce 1716 ji věnoval pruský král Bedřich Vilém ruskému carovi Petru Velikému na znamení přátelství mezi oběma zeměmi. V letech 1755-1757 ji architekt Trastreli, který je znám jako "autor" Zimního paláce, pozdějšího startovního bodu bolševické revoluce, instaloval v Carském selu. Tady byla umístěna až do roku 1941.
Dar to byl vskutku impozantní. Jantarovou komnatu tvořilo padesát metrů čtverečních desek s jantarovou výzdobou. Součástí této komnaty byl i nábytek, jehož nedílnou součástí byl samozřejmě jantar. Jenom pro představu: k výrobě tohoto gigaskvostu bylo spotřebováno přibližně 4,5 tuny jantaru.
Jantarová komnata byla až do roku 1941 v Carském sele nedaleko Petrohradu (tehdy Leningradu). Když začala situace v této oblasti vypadat vážně, nechal ji gauleiter této oblasti Erich Koch rozebrat a uložit do kovových beden. 27 beden se zářícím severským zlatem bylo dopraveno do Königsbergu, česky Královce (dnešního Kaliningradu). Zde měla být komnata naposledy vystavena. Poté její stopa mizí. Podle jedné z verzí byla zničena při bombardování Královce v roce 1944. Podle jiné verze byla rozmontována a odvezena z Královce možná do Gdaňska, možná do Duryňska, Hamburku či Litvy. (Nebo snad i do Čech.)
Existují svědci, kteří tvrdí, že byl tento klenot naložen na obří dopravní loď, parník Wilhelm Gustloff, která se pokusila uniknout z přístavu obklíčeného Rudou armádou. Z přístavu sice unikla, neunikla však sovětskému torpédu, a tak odpočívá na dně Baltského moře. Nedlouho po konci druhé světové války, se vrak pokusili prozkoumat polští potápěči. Odvážlivci nalezli místo Jantarové komnaty díru vyříznutou autogenem do ocelového vraku lodi. Kdo stál v pozadí celé akce a zda se skutečně jednalo o Jantarovou komnatu se asi nedozvíme.
Po skončení druhé světové války se do hledání osmého divu světa pustila nejen sovětská vláda, ale i mnoho hledačů pokladů, fantastů a dobrodruhů. Až do května roku 1997 se věřilo, že je nadobro ztracena.

Moskva, 2. 5. 2000

Počátkem května 2000 světem sdělovacích prostředků proběhla zpráva, o tom, že dvě částí původní zařízení Jantarové komnaty byly speciálním letadlem společnosti Lufthansa zpět do Ruska.
Jednalo se o komodu a mozaiku, které Rusům předal německý ministr kultury Michal Naumann. Kde se vlastně vzaly?
Abychom na tuto otázku našli odpověď musíme se vrátit do roku 1997.
V té době se totiž objevily oba zmíněné artefakty, které byly svého času integrální součástí zmizelé Jantarové komnaty. V roce 1997 byla v Brémách v kanceláři notáře Manharda Kaisera zabavena florentská mozaika o rozměrech 55 x 70 cm znázorňující pastorální scénu. Policie se k panu notáři dostavila na udání, že se u něj nalézají kradené obrazy. Nešlo však o obrazy, ale o zmíněnou mozaiku, kterou se Herr Kaiser pokoušel prodat v aukci (její cena se pohybovala kolem 2,5 milionu marek). Manhard Kaiser policii tvrdil, že vzácný skvost opatroval klientovi, který jej zdědil. Jméno svého klienta však neprozradil. Mozaika byla jako kradený předmět vyřazena z aukce a bylo rozhodnuto, že se vrátí Rusku. Asi týden poté se na světě objevila další část tak dlouho pohřešované komnaty. Menší komoda se objevila v redakci časopisu Der Spiegel. Do Spiegelu ji nechala z Berlína poslat žena, která ji údajně o pár let dříve koupila spolu s jiným starožitným nábytkem v Bavorsku.
Podivné, není-liž pravda? Dlouhá léta o Jantarové komnatě není vidu ani slechu, a zčistajasna se objeví hned dva kousky nábytku. Člověku se až zdá, že kdosi, chtěl Rusům naznačit: Podívejte se, Jantarová komnata není ztracená, jsme ji ochotní vrátit, ale budeme za to něco chtít. To už je ale spíš záležitost zpravodajských služeb, které nerady sdělují svá tajemství.

Nahoru


Záhadná kočka s křídly

Autor: Ivan Mackerle

Ten dům byl sedm let neobydlený. Po smrti jeho poslední majitelky o něj nikdo neměl zájem. Jako by lidé podvědomě tušili, že se v něm skrývá něco zlověstného. Zahrada zarostla kopřivami a mrtvá okna číhavě vyhlížela nového nájemníka. Až teprve v létě předloňského roku jej koupil jistý podnikatel z Tábora jako rekreační chalupu a neprodleně se pustil do rekonstrukce. To ještě netušil, co ho čeká.
Začalo to podivnými nálezy. Najatí dělníci při úpravě zahrady vykopali ze země hlavu, nebo spíše lebku kozla, a dvě staré bambitky. Ještě větší překvapení je však čekalo při bourání jedné zdi. V dutině mezi cihlami našli vyschlou mumii jakési příšery. Hlava velikosti lidské pěsti měla špičaté uši a tlamu plnou ostrých zubů. Z těla už mnoho nezbylo, překvapivá však byla dlouhá netopýří křídla, která se ale brzy po otevření dutiny rozpadla. Zbytky ztrouchnivělé tkaniny a vláken naznačovaly, že záhadný tvor byl před zazděním zašit do pytle.
Od té doby se na nové majitele domku začala lepit smůla. Jejich pes začal být v domku neklidný, jakoby se zde něčeho bál. Brzy zcela ochrnul na zadní nohy. Zdálo se, že brzy pojde a tak zůstával o víkendech doma v Táboře. To ho asi zachránilo. Potíže jakoby mávnutím proutku pominuly a brzy se opět uzdravil.
Zhouba skrytá v domku ale působila dál. Na řadě byl teď sám majitel. Při pobytu v domku si začal stěžovat na bolesti hlavy a když už to nemohl vydržet, šel k lékaři. Ten mu našel nádor na mozku. Aby toho nebylo málo, přestalo se mu dařit i v podnikání. Zcela nečekaně zkrachoval. Stavební práce na domku byly zastaveny a za okny se objevila cedule s nápisem: PRODÁM.
Nechci spekulovat v tomto článku o možnostech působení nějaké kletby, způsobu jejího spouštění a mechanizmu jejího účinkování. Nechci se ani zabývat skrytou symbolikou objevených předmětů, úzkou souvislostí mezi kozlem a ďáblem, satanistickými kulty a černomagickými rituály. Co mne na tomto případě velmi zaujalo, byla především mumifikovaná mrtvola záhadného zvířete nalezená v domku. Měl jsem ji osobně v ruce, viděla ji celá redakční rada časopisu Fantastická fakta a ani ti největší skeptikové ji nemohou odmítnout jako výmysl. Co to jen mohlo být?
Při jejím určování nebyli jednotní ani zoologové. Podle hlavy to vypadalo na kočku. Odpovídalo by to i jejímu nálezu ve zdech domu. Dříve se totiž věřilo, že zazděná kočka ochrání dům před požárem a neštěstím. Při opravě pražského Faustova domu v roce 1946 se našlo v jeho zdech dokonce sedm zazděných koček. A prý díky jim měl dům skutečně neobvyklé štěstí. Nezničily ho časté výbuchy a požáry v dílně alchymisty Kelleyho v 16. století, alchymisty Mladoty v 18. století, dům přestál i několik přímých zásahů leteckých bomb na sklonku druhé světové války.
Jak si ale u záhadné mumie vysvětlit zbytky křídel? Kočky přece nelétají. Nebyl to nějaký vzácný, vědě dosud neznámý tvor? Podobná nestvůra, připomínající křížence mezi kočkou a netopýrem je například vyobrazena na rytině jezuitského učence Athanasia Kirchera z roku 1667. Co když jsem měl v ruce nějaký vzácný nález? Napsal jsem svému příteli, známému britskému kryptozoologovi dr. Karlu Shukerovi a poslal mu několik fotografií nalezené mumie. Jeho odpověď mne překvapila. Mohla by to prý být skutečně kočka s křídly! Občas se prý taková anomálie u koček vyskytne. V učebnicích zoologie se o tom pochopitelně nic nedočteme. Dr. Shuker ale několik takových neuvěřitelných případů shromáždil. Poslal mi článek a hlavně fotografii z anglických novin Manchester Evening News z roku 1975, která mne přesvědčila. Ukazovala podivnou okřídlenou kočku, kterou si již několik let drželi jako neobvyklého maskota na stavební firmě Banister, Walton & Co. V oblasti lopatek měla dva srstí porostlé výběžky připomínající křídla, dlouhé dvacet osm centimetrů. Podobnou kočku prý zastřelili v červnu 1949 ve Švédsku, když útočila a skákala na malé dítě. Vážila 10 kg a rozpětí jejich ,,křídel" bylo 60 cm. V roce 1933 se okřídlená kočka dokonce dostala do oxfordské zoologické zahrady. Uměla svými křídly pohybovat nahoru a dolů, ale vzlétnout pochopitelně nedokázala. Pouze jednou viděli lidé takovou kočku letět vzduchem, a to u Ontaria v roce 1966. Jeden muž ji sestřelil malorážkou a dodnes není jasné, jak se mohla udržet ve vzduchu. Byl to šikovný podvod nějakého šprýmaře nebo davová sugesce? Kdo ví?
Poslední případ byl popsán v roce 1995. Martin Milner objevil živou kočku s křídly v severoanglické vesničce Cumbrian. Chovala se k němu přátelsky a jak se posléze dozvěděl, patřila místnímu pošťákovi ve výslužbě.
Pro tuto anomálii neexistovalo donedávna vědecké vysvětlení. Dr. Shuker, jenž se vášnivě zabývá podivnými tvory a zvířecími anomáliemi, však konečně odhalil, že to způsobuje vzácná genetická choroba kůže nazývaná FCA (Feline cutaneous asthenia). Kočka postižená touto nemocí má abnormálně elastickou kůži, která se vytahuje i při poměrně slabém napínání, nejčastěji když si kočka čistí kožich nebo se tře o nábytek. Kůže se prodlužuje obvykle na zádech v oblasti lopatek a vytváří po obou stranách výčnělky postupně se dále zvětšující. Někdy jsou v nich obsažena i svalová vlákna, která pak umožňují jejich omezený pohyb. Kůže je ovšem často křehká, takže ,,křídla" mohou někdy odpadnout, aniž by krvácela.
Tajemná mumie z prokletého domku ve vesničce O. je tedy pravděpodobně kočka, která trpěla vzácnou nemocí FCA, a za svůj kuriozní vzhled zaplatila životem. Byla nelítostně zazděna. Jaký rituál se při tom odehrával se už asi nedozvíme. Svůj dům ale chrání dokonale. Kdo poruší jeho zdi, byť i v úmyslu domek jenom zmodernizovat, je postižen neštěstím. Aspoň zatím.

Nahoru


Příhoda na hradě Kašperku

Autor: Aragonit, upravil: Tomi

Kašperk Stalo se to několik let nazpátek. Byly jsme na čundru v Kašperských horách. Tu noc jsme nocovali v lese a byla strašná bouřka. Sušili jsme se ještě druhý den na louce. Pak jsme přišli na zříceninu hradu Kašperk - hradu, který byl kdysi věnován Hitlerovi jako dar. Dnes je to romantická polozřícenina, kde se provádí a z jedné věží, kde není nic jen prázdné místnosti a záchod (středověký), je pěkný výhled do krajiny. Průvodkyně nám při výkladu řekla, že tam straší dvě bílé paní. Okamžitě jsme se o to začali zajímat a vyptávat se jí jestli je možný ji vidět. Říkala, že předešlou dnoc ji viděli právě při té bouřce nějací skauti co tam přespávali. Sakra, říkal jsem si, zase pozdě. Po přemlouvání kastelána a po pokosení kopřiv (které si vynutil) v hradním příkopě Kašperk - tentokráte ve dnejsme dostali povolení k přespaní na vrchu jedné z věží... No, krom zajímavých energií, které bývají na těchto místech, jsme nezaznamenali nic podezřelého. Všichni jsme šli pečlivě na záchod už před spaním (i já, protože jít v noci sám mnohovrzajících schodů dolů bych asi nepřežil), až na jednoho z nás. Ten šel o patro níž a použil původní středověký záchod, o kterém průvodkyně říkala že se tam pokusili někoho zabít. Ráno jsme se probudili a nic zajímavého jsme neviděli, šokující překvapení zažil jen ten co šel na ten středověký záchod. Našel ve svém sbaleném svetru malý, kovový, zašlý křížek na krk. Nikdy předtím nic takového neměl a ani mít nechtěl - vždycky to byl naprostý ateista...

Nahoru


Tatzelwurm - evropský Olgoj Chorchoj

Autor: Ivan Mackerle

Výzkumné cesty za příšerami a dosud neznámými zvířaty na jiný kontinent jsou velice nákladné a organizačně náročné. Přitom málokdo ví, že za nestvůrou typu obrovského červa zabijáka olgoj chorchoje se nemusíme trmácet až do vzdálené gobijské pouště. Něco podobného a neméně tajemného máme hned za rohem - v rakouských Alpách!
Alpští horalé si odedávna vyprávějí o podivném a nebezpečném zvířeti, kterého nazvali tatzelwurm, což v překladu znamená "prackatý červ". Objevuje se na skalnatých úbočích a v málo přístupných údolích Alp. Vědci ho dosud neuznali a nepojmenovali, takže se jeho jméno mění od údolí k údolí. Vypadá jako metrový doutník s krátkými nožkami. Tělo má pokryté šupinami a z tlamy mu vyčnívají trojhranné ostré zuby. Jde prý o útočného a agresivního tvora a navíc tak jedovatého, že pouhý jeho dech dokáže zabít. Objevoval se sice málokdy, převážně před bouřkou po delším období sucha.
První písemná zmínka upozorňující na toto zvláštní zvíře pochází z roku 1799. V Thalbruckském průsmyku u Mösener Leistube napadli dva tatzelwurmové sedláka Hanse Fuchse, který na místě zemřel. Pamětní cedule, na které je zobrazen sedlák ležící na zádech, nese nápis: Při hrozném leknutí zde zemřel, pronásledován skákavým červem, Hans Fuchs z Unkenu, 1799.
Jiná, mnohem novější zpráva o útoku tatzelwurma na člověka pochází z roku 1908. Tenkrát jistý myslivec J. E. jedno letní odpoledne přecházel při horské túře kamenitou stráň poblíž Murau ve Štýrsku, ve výšce asi 1700 m n. m. Náhle za sebou spatřil neznámé, asi půl metru dlouhé zvíře, připomínající tlustého červa. Zvíře se najednou nahrbilo a ze vzdálenosti dvou až tří metrů skočilo myslivci směrem do obličeje. Ten naštěstí uhnul a ostřím nože jen lehce poškodil tvrdou kůži záhadného tvora. Skákavý červ raději zmizel v dutině mezi balvany.
Podobné příhody se množily a existence záhadného červa se začala přetřásat v široké veřejnosti. Na výzvu přírodovědeckého časopisu Kosmos se v roce 1931 ozvalo šedesát osob, které mohly podat přímé svědectví. Nezávisle na sobě se v jeho popisu shodovali. Před útokem prý vydává krátký syčivý nebo pískavý zvuk. Je zaznamenáno pět případů napadení člověka. Zatím poslední zpráva o výskytu tatzelwurma pochází z roku 1984.
Kam však tohoto tvora zoologicky zařadit? Podle popisu očitých svědků připomíná nejspíše scinka uťatého. Ten však není jedovatý. Z ještěrů je jedovatý pouze jediný druh - korovec mexický nebo texaský. Jiný názor má ovšem německý kryptozoolog Ulrich Magin. Podle něj je to jakási evropská odrůda asijského mloka obrovského. Jeho kožní žlázy vylučují jedovatý salamandrin a od toho je už jen krok k přehnaným zprávám o prudké jedovatosti "hrozného tvora".

Nahoru


Přidat Stránku k Oblíbeným.